Jak pracuje ledovecký tým chráněného bydlení? Přečtěte si jeden z našich příběhů.

Pavel se narodil v šumavských kopcích. Vyučil se strojařem a vyzkoušel práci ve více oborech. Po dvacítce zatoužil zakotvit, koupit si vlastní byt a založit rodinu. Po osmihodinové směně v továrně začal chodit na zednické brigády, pracoval i osmnáct hodin denně. Kvůli únavě si po čase začal pomáhat pervitinem a kokainem. Po narození syna se rozhodl s drogami skončit. Absolvoval léčbu a od té doby již skoro dvacet let na drogy nesáhl. Po rozchodu s přítelkyní si brával syna na víkendy. Stresové situace si ale vybraly svou daň a začaly se projevovat první příznaky duševního onemocnění. „Bylo toho všeho na mě moc, alimenty, starat se o syna, praktické věci, práce… Neutáhl jsem to psychicky. Prožíval jsem bezmoc, prázdnotu a osamělost," vzpomíná Pavel.

Pavel odešel z práce, přišel o bydlení a brzy na to mu byla diagnostikována schizofrenie. Po první hospitalizaci v psychiatrické nemocnici požádal o invalidní důchod. Občas si přivydělával na brigádách. Přestěhoval se ke své příbuzné, která se stala jeho opatrovnicí. Časem se však mezi nimi začaly objevovat konflikty. Ty vyvrcholily velkou hádkou, Pavel agresivně křičel. Soud později jeho chování vyhodnotil jako vyhrožování a poslal ho na ústavní ochrannou léčbu. Pavel k tomu nyní zpětně říká, že byl pod dlouhodobým tlakem a že si přesný průběh hádky nepamatuje.

„Pavel bohužel neměl vnější podporu ani ve stresujícím období rozpadu rodiny před samotným rozvojem onemocnění, ani v následujícím období. S podporou služeb by se mohl učit zacházet se stresem, mít pod kontrolou užívání léků, které v té době bral jen nepravidelně a mohl také lépe řešit konfliktní situace s opatrovnicí. K dlouhodobé ochranné léčbě, která vzala Pavlovi na pár let svobodu a zatížila veřejný systém, nemuselo vůbec dojít,“ vysvětluje Andrea Preclíková, pracovnice služby Chráněné bydlení Ledovec.

Na devět let se Pavlovým domovem stala psychiatrická nemocnice. „Zdržoval jsem se na oddělení, účastnil se denních aktivit a pomáhal zdravotním sestrám s ručními pracemi. Měl jsem své místo nahoře v křesle a tam jsem sedával, mohl jsem si povídat s lidmi a měl jsem přehled. Abych nezakrněl, ´dával jsem si schody´ - pro udržení kondice jsem běhal po schodech nahoru a dolů. Chtěl jsem se dostat z léčebny a pokračovat v normálním životě, sehnat si dobře placenou brigádu, abych mohl něco přispět synovi a mít nějaké solidní bydlení," vypráví Pavel.

S Pavlem jsme začali spolupracovat na základě doporučení ošetřující lékařky. Společně jsme se nejprve rozhlíželi po možnostech bydlení s větší podporou, aby Pavel situaci zvládal a aby byla šance, že soud přemění ústavní ochrannou léčbu na ambulantní. Místo pro Pavla jsme našli v domově sociálních služeb. „To jsem odmítl. Věřil jsem tomu, že se postavím zase na vlastní nohy," uvádí Pavel. Pak přišel nápad, zda by to nešlo v chráněném bydlení.

„Očekávání jsem neměl, nechával jsem to na společných plánech, aby to nebylo jen snění o vzdušných cílech. Ale věřil jsem tomu, že se to povede," uvádí Pavel. Do chráněného bydlení nejprve začal jezdit na třídenní pobyty na zkoušku. „Brzy se ukázalo, že je Pavel velmi disciplinovaný člověk, který má ve svém životě řád a umí se o sebe postarat. Stačí mu k tomu mít na blízku někoho, u koho se může ujistit, jak by bylo vhodné pokračovat, s kým může naplánovat jednotlivé kroky, nebo kdo mu třeba poprvé ukáže cestu do obchodu,“ doplňuje Andrea. A právě takovou podporu nabízíme v rámci našich služeb. Naučili jsme Pavla cestovat a orientovat se ve městě. Zaměřili jsme se i na důležité oblasti samostatného života jako hospodaření, nakupování, vaření, úklid bytu, hygienu, praní, vztahy ve spolubydlení. Plánovali jsme také nástup do práce. Díky intenzivní spolupráci všech zapojených odborníků (lékařka a sociální pracovnice z nemocnice, veřejná opatrovnice a týmy našich služeb) a zejména díky odhodlání, úsilí a motivaci Pavla se proces přechodu z nemocnice podařil.

Pavel se po několika měsících přestěhoval do chráněného bydlení. Nyní je tu čtvrtý měsíc. Stará se o sebe, nemá problém s bydlením ani penězi. Nedávno nastoupil do práce v penzionu, kde se stará o úklid. V práci se mu daří a je tam spokojený. „V situaci pana Pavla vidíme ohromný pokrok. Po devíti letech života v instituci, kde jsou jasně daná pravidla, pevný režim a člověk zde má velmi omezenou možnost rozhodovat o tom, co bude přes den dělat, kdy jít ven, co bude k obědu a podobně, je Pavel schopný vést samostatný život, který si sám plánuje,“ shrnuje Andrea.

A v čem vidí Pavel přínos spolupráce s našimi službami? „Že jsem na vyřizování věcí ohledně soudu nebyl sám a dá se říct, že u soudu pomohla i zpráva z Ledovce. Soudkyni se ukázalo, že ještě nejsem úplně nemožnej a jsem schopnej se o sebe postarat,” shrnuje Pavel. Na závěr dodává ještě vzkaz lidem, kteří jsou dlouhodobě v psychiatrické nemocnici. „Nepodceňujte se, vzpomeňte si na časy, kdy jste věci zvládali a začněte na tom stavět znova,” vyzývá Pavel

------

Posláním služby Chráněné bydlení Ledovec je poskytnout lidem s vážným duševním onemocněním bezpečné bydlení a podporu v rozvoji, posílení a udržení dovedností pro co nejvíce samostatný a zodpovědný život podle jejich představ.Více o službě  a kontakt na tým naleznete ZDE.