Žila v malém bytě v Plzni se svým dědečkem, který byl zároveň jejím pěstounem. S rodiči neměla téměř žádný kontakt. Otec se potýkal se závislostí na alkoholu, matka se závislostí na tvrdých drogách. Několikrát byla doma svědkem domácího násilí.
Spolupráci jsme domluvili již během pobytu v nemocnici. Brzy po propuštění jsme mladou ženu navštívili u ní doma, abychom ji byli oporou při obtížích spojených se změnou prostředí a režimu. Obnovení kontaktu s ní ale nebylo zpočátku jednoduché. „Přestože se spoluprací souhlasila, nebyla z naší návštěvy nikterak nadšená. Ani na následující domluvené schůzky se často nedostavila. Nebyla příliš komunikativní, působila spíše otráveně nebo unaveně. Spolupráci ale ukončit nechtěla, proto jsme věřili, že je pro ni kontakt s námi v něčem důležitý,“ přibližuje složité začátky Jana Nouzecká, pracovnice našeho plzeňského Centra duševního zdraví (CDZ).
Postupem času začala na schůzky docházet pravidelně a nebála se otevírat nová témata. Jednou se svěřila s velmi zásadním problémem. „Dozvěděli jsme se, že je pro ni velmi důležitý fiktivní kamarád, který leckdy přebírá kontrolu nad jejím životem. Zároveň se díky němu necítila sama. I to byl důvod, proč nepovažovala za potřebné schůzky s jinými lidmi,“ vysvětluje Jana Nouzecká.
Kromě toho také vnímala potřebu začít řešit praktické otázky, kterým se zprvu vyhýbala, ať už šlo o docházku do školy, finanční situaci nebo zajištění budoucnosti – vzhledem k věku pěstouna. „Poradili jsme jí například to, že by bylo dobré podat žádost o invalidní důchod, ještě než bude plnoletá. To se jí podařilo. Navíc se přitom ukázalo, že je velmi zdatná v praktických věcech, což ji dodalo sebedůvěru“ popisuje Jana Nouzecká.
Následovalo poměrně náročné období. Dědeček byl hospitalizovaný a z nemocnice už se nevrátil. Mladá žena tak najednou stála před celou řadou konkrétních úkolů a problémů, ve kterých jsme se jí snažili být na blízku. „Bylo třeba zajistit potraviny, peníze, hrazení nájmu a energií. Potřebovala se také vyrovnat se ztrátou nejbližšího člověka a se samotou,“ uvádí Jana Nouzecká. Podle ní navíc skončila podpora ze strany OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), protože mezitím dosáhla plnoletosti.
Jednoho dne, došlo k velkému zlomu. „Slečna přišla na schůzku s úsměvem, který jsme u ní viděli vůbec poprvé. Byla v dobré náladě a doslova zářila,“ přibližuje Jana Nouzecká.
Po smrti dědečka úplně ztratila kontakt se svým fiktivním kamarádem a to jí dodalo odvahu po letech kontaktovat svého otce. Ten se s ní vzápětí sešel. Mladá žena zjistila, že má s otcem mnoho společného a že jí rozumí zřejmě lépe než kdokoliv jiný. Domluvili se na pravidelném kontaktu. „Ten trvá dodnes, s otcem se pravidelně schází. Společně podnikají řadu věcí, chodí například do kina, ZOO či na nákupy. To je pro ni velká změna, dosud trávila většinu času doma a chodila ven jen kvůli schůzkám s námi,“ vysvětluje Jana Nouzecká. Podle ní, se mezitím s pomocí pracovníků CDZ podařilo mladou ženu také finančně zajistit. Byl jí přiznán invalidní důchod a sociální dávky, takže může nadále využívat byt po dědovi. „Díky dlouhodobé motivaci pracovníků CDZ a podpoře otce se navíc od září chystá zpět do školy,“ uzavírá Jana Nouzecká.
---
Více o službě Centra duševního zdraví Plzeň se dočtete ZDE.