K paní Romaně vyrazila naše doktorka se sociální pracovnicí. Během návštěvy se ukázalo, že stav paní Romany není možné zvládnout doma. „Odmítala jakýkoliv náš návrh podpory, měla těžké depresivní stavy s myšlenkami a tendencemi se vším skoncovat, odmítala jídlo a nebylo možné se s ní na ničem domluvit. Tento stav ji vážně ohrožoval,“ vzpomíná Štěpánka Naušová. Paní Romana nesouhlasila s hospitalizací a zlobila se. Kromě záchranné služby bylo nutné přivolat i policii. Nakonec se povedlo situaci trochu zklidnit, pomohli jsme zabalit potřebné věci a paní Romana byla hospitalizována.
„Hned následující den jsme chtěli paní Romanu v nemocnici navštívit, ale odmítala s námi zatím mluvit. Po týdnu ji již navštívila naše sociální pracovnice a vše v klidu probraly. Paní Romana byla ráda za návštěvy, cítila se už lépe a chápala, že situace nešla řešit doma,“ doplňuje Štěpánka Naušová.
Během hospitalizace Romanu sužovaly obavy z toho, jak zvládne přechod domů a návraty projevů onemocnění. S Romanou jsme proto detailně naplánovali každý den, nastavili denní program a domluvili častý kontakt (osobní schůzky doma a telefonáty). Aby Romana více porozuměla projevům nemoci a dokázala s nimi lépe pracovat, pomohli jsme jí s vypracováním plánu pohody a předcházení krize. „Postupně jsme poznávali její osobnost, silné stránky a zdroje, varovné příznaky nastupující krize. Paní Romana zároveň sama přicházela na věci a činnosti, které ji těší a drží v pohodě, významné byly i postřehy rodiny,“ popisuje Štěpánka Naušová.
Do spolupráce byl zapojen celý náš tým - s psychiatrem Romana upravila medikaci, se zdravotními sestřičkami řešila své fyzické zdraví, s psychologem pracovala na zlepšení komunikace s širší rodinou a pochopení, jak projevy nemoci v jednotlivých fázích ovlivňují její vztahy. Sociální pracovnice motivovaly Romanu k nejrůznějším aktivitám (vaření, procházky, koupání v bazénu – což je koníček, ke kterému se vrátila po dlouhé době). Romaně rovněž pomáhalo psaní deníku.
„To vše přinášelo pocit jistoty, bezpečí a smysluplnosti v jejím životě. Paní Romana postupně získala větší náhled na projevy onemocnění, začala s nimi lépe pracovat a nyní samostatně zvládá i jejich zhoršení. Podporu postupně omezujeme a jsme přesvědčeni, že je dostatečně připravena na ukončení naší spolupráce,“ uzavírá Štěpánka Naušová.